V poslední době jsem se setkala s několika autory zabývajícími se mezilidskými vztahy. Knihy a články o tom, jak moc je důležitá ve vztahu komunikace. Týká se to jak vztahů milostných, tak i rodinných, přátelských a pracovních. Nejmarkantnější a nejvíce probírané je to ale v souvislosti s milostnými. Autoři apelují na to, že by se měl každý naučit otevřeně vyjádřit své potřeby a přání, a zároveň i otevřeně mluvit o tom, co se jim nelíbí a co nechtějí aby jim druhý dělal. Velmi logicky se všichni schodují na tom, že ten druhý ve vztahu samozřejmě neumí číst myšlenky. Přesto většina z nás běžně očekává to, že by „to“ toho druhého mělo přeci napadnout samotného. Pokud nejsme ve vztahu otevření a své potřeby a hranice nevyjádříme, pak následně, jak nejsou plněny, jsme podráždění a hromadí se v nás nespokojenost, zloba, smutek a další emoce. Ženy se všeobecně necítí dostatečně milované, muži zase docenění a důležití. Ale těch nespokojeností a pocitů může být další obrovská škála.
Ale co nám opravdu brání otevřeně říkat co chceme a co nechceme? STRACH
Pro malé dítě je naprosto přirozené se o své potřeby přihlásit i dát najevo nevoli k tomu, co se mu nelíbí. Prostě brečí, protože neumí mluvit. Je to tedy naše přirozené chování. Proč ho tedy v průběhu života zavrhneme?
S mou klientkou jsme řešili problém, který se týkal jejího vztahu s kolegyní v zaměstnání. Kolegyně se v některých situacích chovala k mé klientce podrážděně a povýšeně. Klientce to začalo tak znepříjemňovat čas v práci, že už tam chodila nerada a z každé takové situace byla rozladěná ještě několik dní. Když jsme probíraly, čeho se chování týkalo v konkrétních situacích, bylo jasné, že klientka nijak nenesla vinu na konfliktech. Zeptala jsem se jí, jestli se pokusila své kolegyni otevřeně říct, aby se k ní takto nechovala. Odpověděla, že ne. Požádala jsem jí, aby si takovou situaci představila a v té představě kolegyni vysvětlila, že za situaci nemůže a požádala ji o přijatelnější jednání. Klientka v té chvíli pocítila strach, ale nebyla schopná určit z čeho. Oťukaly jsme kolečko na tento strach a zeptala jsem se jí, kdy dříve mohla zažít podobný pocit? Vybavila se jí vzpomínka, kdy byla malá a její nevlastní otec se snažil prosadit něco, čemu se klientka bránila. Vzpomínala si, že v té chvíli její otčím použil vydírání. Řekl něco ve smyslu „Počkej až budeš něco chtít ty“. Klientka si uvědomila ten strach v té vzpomínce a já jsem jí vysvětlila, že pokud už tehdy měla strach, musela si její mysl umět představit to, čeho se bála. Už to někdy musela zažít. Vedla jsem ji dál, kdy zažila před touto událostí situaci, kdy něco chtěla a nedostala to?
Klientce se vybavila ještě starší vzpomínka z dětství. Byla z doby, kdy byla ještě úplně malinká v postýlce s ohrádkou. Pamatovala si jen, že měla nějakou potřebu a když se nedostávalo naplnění, plakala. Situace se vyvinula tak, že podráždění rodiče jejím pláčem milou holčičku i s postýlkou šoupli do prázdné místnosti s vyjádřením odporu k jejímu chování a zavřely se za nimi dveře a zůstala tam sama. Vzpomínala si, jak měla ručičky napřažené ke dveřím a prožívala obrovskou hrůzu, že už se pro ni nikdo nevrátí.
Když jsme tuto vzpomínku a v ní nakotvený strach oťukaly, klientka se v prázdném pokoji cítila bezpečně, prováděla jsem jí zpětně předchozími vzpomínkami. Ve vzpomínce s otčímem už neměla strach z jeho výhrůžky, a v představě, jak si sjednává hranice se svou kolegyní v práci se cítila v pohodě a nezbyl tam žádný strach ani nepříjemný pocit. Zmizelo i rozladění a napětí před následujícím dnem, kdy měla jít opět do práce a s kolegyní komunikovat.
V útlém dětství, kdy ještě děti neumějí mluvit, mají jedinou možnost jak upozornit na svoje potřeby a věci, které jim vadí, nebo je děsí. Vydávají různé zvuky, pocity se zjeví na jejich tvářičkách, pokud se stav stupňuje pláčou, až „vřeští“. Ale nejsou schopní konkrétně vyjádřit, co přesně chtějí. Mnohdy se stane, že rodiče se pokus/omyl snaží najít, co to je. Zkusí, zda dítko není počůrané, nebo pokakané, zkusí mu nabídnout jídlo, zkontrolují zda se neprořezávají zoubky. Dětský pláč a neúspěch rodiče najít řešení může vést k podráždění a „drastickému“ řešení. Sama jsem se setkala s mnoha maminkami, které zastávají názor, že pokud dítě pláče a „nic“ nechce, má se nechat být, „ať se vyřve“, aby se nenaučilo vymáhat si pozornost-aby nebylo rozmazlené a maminka nemusela k dítěti stále lítat. A tak se uchýlí ke krutému odmítání pozornosti dítěti. UF…maminky zapomněly, že děti mají i jiné potřeby než jíst, spát a mít čisté plínky. Malé dítě má také obrovskou potřebu blízkosti své mámy, ale i táty, má potřebu cítit lásku a teplo, má potřebu pocitu bezpečí.
Pokud malé dítě zažije opakovaně, že vyjádření jeho potřeby má za následek odmítnutí pozornosti, ztrátu lásky a náklonnosti, a věřte, že v takových okamžicích se dítko opravdu bojí, že je to natrvalo, protože vůbec netuší, co se děje a nic nechápe, tak se v něm uloží strach z této ztráty.
Během života na tyto okamžiky samozřejmě zapomeneme. Ale zůstanou v nás ty pocity, které jsme zažívali. Zůstanou v podvědomí programy a strategie, které nás mají chránit před odmítnutím. A následně, aniž by jsme si uvědomovali proč, máme zábrany vyjádřit své potřeby ve vztazích s blízkými. Nejnebezpečnější je to v oblasti milostných a rodinných vztahů, kdy to může mít za následek úplnou ztrátu vztahu.
V podvědomí máme strach z odmítnutí! A to nejen z toho, že nebudou naplněny naše potřeby, ale hlavně z toho, že budeme odmítnuti my sami milovanou osobou.
