Klientka původně hledala pomoc s něčím, co ji trápí už několik let a za co se vlastně i styděla a nemohla o tom s nikým mluvit. Říkala, že necítí žádnou lásku ke své mamince a že si to nedovede vysvětlit. Její maminka to vnímá a moc jí to mrzí, ale nemluvily o tom nikdy otevřeně. Klientka byla přesvědčená, že se k ní nikdy maminka nechovala nepřiměřeně špatně, i když byla přísná a důsledná, tak si je vědoma, že to myslela dobře a že to k výchově patří. Necítí se potrestaná neoprávněně v žádném okamžiku, není žádný případ, že by se měla proč na maminku hněvat. Sama o sobě říká, že byla pěkné „kvítko“ a mamince dávala zabrat.
Začaly jsme proťukávat nejprve ten špatný pocit z toho, jak se za to stydí a jak jí to mrzí. Pomalu jí začaly vyskakovat vzpomínky z dětství. Jako první se blížila domů, zahradou přicházela a cítila uvnitř obavy, za co asi zase bude hubovaná…nechtělo se jí vstoupit. Postupně se objevilo mnoho vzpomínek, kdy bylo zřejmé, že ať udělala cokoli, vždycky na tom maminka našla nějakou chybu. I když se někdy opravdu snažila a myslela si, že udělá mamince radost nějakou prací navíc, nikdy to nebylo dost dobré, nebo to bylo přijato maximálně jako samozřejmost. Klientka se rozplakala a uvědomila si tu bolest, kterou tehdy prožívala…to, že se nikdy nedokázala zavděčit, nikdy nebyla dost dobrá pro svou mámu. Uvědomila si, že si nevzpomíná, že by jí někdy maminka za něco pochválila a třeba jí objala. Vždycky visela ve vzduchu hrozba „…ale tohle jsi udělala špatně!“.
Tento uvnitř skrytý strach se jí promítal do všech dalších vztahů s lidmi. S kamarády v dětství, s kolegy a přáteli, i v partnerském životě. Stále měla strach, aby neudělala něco špatně a přízeň druhého neztratila, a strach, že není dost dobrá, že jí nikdo nemůže mít opravdu rád.
Proťukaly jsme všechny vzpomínky, které se objevily, a jí se postupně ulevilo.
Při dalším sezení byla znát obrovská změna, celkové chování bylo úplně jiné, začalo vyzařovat i sebevědomí. Říká, že začala být sama sebou a jednat tak i s lidmi, přestala mít strach, že je ztratí a jak se na ní dívají, z chyb, které by mohla udělat. Najednou se i ostatní začali chovat jinak, dozvěděla se několik chvál na svou práci ze svého okolí, častěji ji navštěvují nebo zvou přátele, od kterých to vůbec nečekala. Dokonce i maminka přestala hledat chyby na jejím životě a projevila jí podporu v nových nápadech. Dokončila několik svých plánů, nad kterými dřív mávla rukou, o kterých si myslela, že nejsou dost dobrý a že je nikdo nepřijme. Měla obrovskou radost ze své práce a z výsledků, které ani nečekala.
Přišla s tím, že ji ještě napadlo, že ví od maminky, že „měla být chlapeček“, že maminka celé těhotenství věřila, a že chtěla chlapečka. Když jsme se doťukaly až do té situace, aniž by naskočil nějaký obraz, najednou cítila jen tu obrovskou bolest, že tolik zklamala a pocit odloučení a plakala. Ťukalo se do úplného klidu a dobrého pocitu a pak jen seděla a s očima dokořán žasla, jakou bolest si může člověk nést sebou celý život a jak už v prvních okamžicích tolik vnímá svět. A jaký pocit nedostatečnosti může zanechat. Najednou se cítila úžasně, spadly poslední zbytky pochybností o sobě samé.
